III.

III.

Vtipy a humor to je něco úplně scestného. Něco, na co nesmíte pomyslet ani vy sami. Žádná satira nebo legrácky. Děláte nesmírně důležitou práci, a kdyby na pracovišti morálka polevila, riskovali byste tím, že se začne přelévat i do pracovních výkonů, což se samozřejmě stát nesmí. To by tenhle svět skončil ještě mnohem dřív, než sám skončí. Někteří lidi s tím ze začátku mají problém, a tak jsou několikrát razantně poučeni nebo předáni na odběr optimistických krvinek. Případně si pamatuji, že také pár lidem nalili do krve tři litry estrogenu. Většinou je to ale na pracovišti tak pochmurné, že se nemá chuť smát ani ten nejotrlejší.

Po panu Kalném na recepci zůstala ještě jakási paní Žlábková, která vypadala jako znuděná účetní z dob socialismu se smyslem pro vážnost a pravidla. Tu jsem pro to opustil a sledoval jsem dál Tomáše, jak se potýkal s něčím, co by si v jeho rodné vsi nedokázali ani představit. Upřímně, byla to docela legrace. Abych tak pravdu řekl, novinářem jsem stal kvůli tomu, že rád píšu a jako novináře mě platí pro to, jak umím ze zoufalství druhých vymáčknout pěknou šťávu legrace.

Rozhodl jsem se jít dál po boku nováčka Kalného, skoro jako reportér televize Nova vedle obžalovaného, kterého vedou k soudu. Ten se na mě zpočátku díval dost divně, ale pak si dokonce zvyknul i na to, že jsem si ho čas od času vyfotil.

Ten právě stál převlečen v super nové elastické uniformě a vzpomínal na rady od recepční; co má udělat dál.

„No tak, pojďte za mnou,“ ozval se mužský hlas za ním, „já jsem 4656KF45XBS/456, ale stačí, když mi budeš říkat normálně.“

„Jak normálně?“

„No, jako 456,“ otráveně odvětil, „vy jste neviděl poučné video Bez čísla k Osudařům nelez? Určitě vám ho posílali… no nic,“ a otevřel dveře vedoucí někam do další místnosti.

Tomášovi už začaly pomalu vybíhat vrásky na čele a tvářil se jako by už o žádných dalších videích slyšet nechtěl.

Následovaly různé procesy odlidšťování. Začali přídělem ID čísla a vymazáním současného jména a následovalo ostříhání a oholení „naholo“… Docela mě to nudilo a vše se strašně protahovalo.

Nejhorší tam bylo, že jsem se ani nemohl pořádně vyspat, protože v celém komplexu se využívá umělého světla z toho důvodu, aby se dala regulovat délka pracovní doby, tudíž ve skutečnosti po delší době ani nemáte šanci poznat, kdy je venku noc a kdy den. Stejně je to jedno. Prý se prokázalo, že nově vynalezené superfotonové částice mají na člověka stejný vliv a efekt jako světlo Slunce. Já tomu moc nevěřím, ale je pravda, že umělé podmínky na spánek mají dost do sebe.

Po nějakém čase jsem si šel lehnout do postele. V pokoji jsem si nastavil režim na noc, čímž se odstínily všechny světlé části a v pokoji se zhasnulo. Zároveň se zapnulo odstínění okolních ruchů a hladina zvuku v pokoji by beze mě teoreticky byla nula decibelů.

Buzení jsem si nastavoval po deseti hodinách spánku, což jsem za dva týdny spaní zjistil jako ideální, přičemž jsem vzhůru vydržel asi hodin pět. A to i když jsem nevykonával žádnou fyzickou námahu.